Bifázický spánek v historii a v měřeních moderních výzkumů

Jako bifázický spánek se označuje režim, ve kterém je doba spánku rozložena do dvou samostatných úseků během dne a noci. Přehledová práce z roku 2025 používá termín bifázický spánek pro spánek rozdělený do dvou period v rámci 24hodinového cyklu a termín monofázický spánek pro jeden nepřerušovaný noční blok ^[8]. Tato přehledová práce předkládá hypotézu a teoretický rámec, jejichž cílem je podnítit nový výzkum bifázických režimů ^[8].

Vymezení pojmů a definice rozděleného odpočinku

Zpráva konsenzuálního panelu z roku 2021 definovala polyfázický spánek jako rozložení více krátkých spánkových epizod v průběhu 24hodinového dne, namísto jedné hlavní spánkové epizody a případně jedné menší epizody, tedy krátkého denního odpočinku ^[1]. Zpráva uvedla, že rozšíření polyfázického spánku v populaci není známo ^[1]. Historici pro specifickou formu nočního odpočinku, kdy mezi dvěma spánkovými bloky nastává bdění, používají označení segmentovaný spánek.

Historické prameny o prvním a druhém nočním spánku

Historik A. Roger Ekirch, který psal o převaze segmentovaného spánku v předprůmyslové Evropě, popsal tento vzorec v dopise z roku 2016 jako běžný v předprůmyslové Evropě po celý rok a nejen během dlouhých zimních nocí, a napsal, že pro předprůmyslové Evropany bylo probuzení krátce před půlnocí nebo později považováno za zcela přirozené ^[3]. Dodal, že delší letní denní světlo oddalovalo začátek spánku a čas prvního vstávání nejvýše o hodinu ^[3].

CIBDOL · Historické prameny o prvním a druhém nočním spánku

Ve stejném dopise Ekirch citoval záznamy o prvním a druhém spánku z oblastí mimo Evropu, mezi nimiž byla terénní studie publikovaná v roce 1953 uvádějící, že lidé kmene Tiv, zemědělci ve střední Nigérii, používali výrazy první spánek a druhý spánek jako tradiční časové intervaly ^[3]. Ucelený noční spánek v průmyslových západních společnostech připsal umělému osvětlení a měnícím se kulturním postojům během průmyslové revoluce a uvedl, že netvrdí, že segmentovaný spánek byl převládajícím vzorcem u všech předprůmyslových národů mimo Západ ^[3].

Interpretace těchto textů však není mezi badateli jednotná. Článek z roku 2023 v časopise pro dějiny lékařství znovu prozkoumal vědecké, antropologické a raně novověké literární prameny stojící za teorií segmentovaného spánku ^[7]. Upozornil na to, že zprávy v médiích prezentovaly segmentovaný spánek jako potenciálně přirozenější a zdravější než konsolidované bloky spánku, a položil otázku, zda by důkazy mohly podporovat modely raně novověkého spánku, které se nevyznačují segmentací, přičemž uznal, že jakýkoli takový model je omezený a nejistý ^[7].

Pozorování ve společnostech bez elektřiny a laboratorní test

Terénní měření v komunitách bez přístupu k elektrické síti přinesla odlišné poznatky podle sledované lokality. Studie z roku 2015 o spánku ve třech předprůmyslových společnostech zjistila průměrnou dobu pobytu na lůžku 6,9 až 8,5 hodiny, přičemž délka spánku byla 5,7 až 7,1 hodiny ^[4]. Doba spánku nebyla přerušována delšími periodami bdění a krátká denní zdřímnutí byla zaznamenána u méně než 7 % dní v zimě a u méně než 22 % dní v létě ^[4].

Naproti tomu studie z roku 2017 v rurální zemědělské komunitě na Madagaskaru bez elektřiny sledovala 21 účastníků pomocí aktigrafie po celkovou dobu 292 dní ^[5]. Zkoumaná populace spala 6,5 hodiny za noc a krátký odpočinek během dne měla v 89 % zaznamenaných dnů, přičemž vrchol aktivity po půlnoci se objevil u 49 % nocí, což autoři popsali jako jev odpovídající segmentovanému spánku ^[5].

K rozdělení nočního odpočinku došlo také v kontrolovaném laboratorním prostředí při změně světelného režimu. V experimentu publikovaném v roce 1992, kdy byli účastníci přesunuti z denního světelného období v délce 16 hodin na období 10 hodin, se jejich spánkové epizody prodloužily a obvykle se rozdělily do dvou bloků o délce několika hodin s intervalem bdění 1 až 3 hodiny mezi nimi ^[6]. Prodloužila se rovněž délka nočního vylučování melatoninu ^[6].

Měření polyfázických režimů a sledování dobrovolníků

Zcela odlišnou skupinu tvoří moderní polyfázické rozvrhy, které výrazně omezují celkovou délku odpočinku. Pro uvedenou zprávu panel prověřil 40 672 potenciálně relevantních publikací, zhodnotil 2 023 v plném rozsahu a ponechal 22 relevantních prací, přičemž ze svého rozsahu vyloučil režimy se siestou a krátkým denním zdřímnutím ^[1]. Panel nenašel žádné důkazy podporující přínosy dodržování polyfázických spánkových režimů a jeho konsenzuální stanovisko znělo, že tyto rozvrhy a s nimi spojený nedostatek spánku souvisejí s řadou nepříznivých dopadů na tělesné zdraví, duševní zdraví a výkonnost ^[1].

Tento závěr doplňují data z prospektivní studie, ve které bylo deset mladých zdravých dobrovolníků omezeno na jednu 20minutovou možnost spánku na konci každých 4 hodin, což znamenalo šest spánkových epizod za 24 hodin a kumulativní souhrn přibližně 2 hodin spánku denně ^[2]. Všichni kromě jednoho během prvního měsíce skončili a zbývající účastník, 25letý muž, vydržel režim dodržovat pět z osmi plánovaných týdnů ^[2].

Výsledky hormonálních hladin z této studie pocházejí od jediného účastníka, který v režimu setrval, ve srovnání s jeho vlastními hodnotami při běžném monofázickém spánku a bez statistického testu ^[2]. Vylučování kortizolu a melatoninu v krvi se u něj zdálo nezměněné, zatímco uvolňování růstového hormonu kleslo o více než 95 % ^[2]. Autoři napsali, že žádný z dobrovolníků nedokázal tolerovat zamýšlených osm týdnů, přestože měli mimořádnou motivaci ^[2]. Tento článek popisuje historické prameny a to, co měřily citované studie, a nedoporučuje žádný spánkový režim.